Staré pověsti o Branné

Povídka první: Hrad Goldštýn    Hrad goldštýnský (nyní Branná) byl postaven někdy ve 12. nebo ve 13. století. O jeho vzniku se vypravuje: Jeden Vlach, velmi zbohatlý hornictvím, měl krásnou dceru jménem Goldinu, která svým půvabem a líbezným chováním každého okouzlila. Ucházelo se o ni mnoho nápadníků, ale otec chtěl, aby se provdala za benátského šlechtice, kterého Goldina odmítala. Myšlenka, že by měla náležet muži, kterého nemiluje, v ní vzbuzovala odpor. Když otec nechtěl od svého úmyslu upustit, rozhodla se Goldina s několika věrnými služebníky opustit domov a vyhledat krajinu, kde by mohla klidně žít skryta před pronásledováním. Po dlouhém putování přišla i s průvodci do líbezné krajiny goldštýnské, která se jí okamžitě zalíbila. "Konečně jsem našla, po čem jsem dávno toužila", řekla Goldina své družině, "zde budeme žít". Dala vystavět na strmém skalisku hrad, který byl podle ní nazván Goldinek (zkráceně Goldek)a teprv později Goldenstein.    Goldinin nápadník zatím pátral po místě, kde se jeho milá ukrývá, až je skutečně vyslídil. I přes to, že Goldina dbala o bezpečnost hradu, pronikl dovnitř v přestrojení za poutníka a byl zde několik dnů hostem. Během pobytu v tvrzi se mu podařilo podplatit některé služebníky a s jejich pomocí provést svůj dávný úmysl zmocnit se dívky násilím. Přepadli a unesli ji na procházce lesem. Hradní posádka se ale o únosu dozvěděla a okamžitě se vydala za únosci. Brzy je také dostihla a po delším krutém boji se podařilo únosce přemoci a Goldinu vysvobodit. Lstivý Benátčan pykal za svou opovážlivost do konce života v hradním vězení.    Hradní družina se časem rozrůstla natolik, že ji již tvrz nemohla pojmout, proto si lidé začali stavět své domy za hradbami. Tím byl dán základ ke vzniku osady Goldeku (Goldensteinu, později Kolštejnu),v jehož údolí se ještě po delší dobu dolovalo stříbro a železná ruda.   Povídka druhá: Hýřil koldštýnský   V době nouze z neúrody, válek a moru žil na Koldštýně (dnes Branná) boháč, který své poddané krutě  vykořisťoval. Hýřil s kamarády, a když ho chudí prosili o zbytky hostiny, slíbil jim, že na druhý den pošle        několik vozů do Slezska pro obilí. Druhého dne o třech hodinách odpoledne se vozy vrátily a pán volal na chudé: „Berte si, kolik chcete, ale nepokazte si žaludek!" Ale vozy byly naloženy kamením, jež pán dal dovézt z hor. Pán se smál, ale lid se vzbouřil a donutil pána a jeho hosty zavézt kamení zpět do hor. Odjeli - a již se nevrátili... Když nouze pominula, jeden uhlíř přinesl zprávu, že našel zhýralého pána s vozem i s koňmi zkamenělého na skále severně od horského hřebene, zvaného tehdy Stollekam. Tam vskutku je ohromná skála a na ní balvany v podobě zkamenělého vozky, vozu a koní, a proto Koldštýnští celou horu nazvali „Fuhrmannsstein", tj. „Vozkův kámen".   Další povídka bude příště